Česko má na poli sportovní architektury svá ikonická místa. Ivan Ruller a jeho brněnská hala Rondo, plavecký areál v pražském Podolí nebo příklady z první republiky jasně ukazují, že architektura a sport k sobě patří. Nedávno v zemi vyrostl i dosud nejmodernější hokejový svatostánek, Horácká multifunkční aréna v Jihlavě.

Rodí, nebo se zrodily, ale i další pozoruhodné projekty. Před několika lety získal titul Stavba roku bazén, který připomíná černý krystal, v Ústí nad Labem vyroste supermoderní atletická hala a Pardubice by měly dostat hokejovou arénu, která překoná i své vzory v zámořské NHL.

Sportovní stánky přitom patří k nejsložitějším stavbám, jaké dnes ve městech vznikají. Už dávno nejde jen o technicky funkční haly pro zápasy a koncerty – moderní multifunkční prostor má být přirozenou součástí města, místem setkávání a nositelem společných vzpomínek.

Výjimečná sportovní architektura ale nutně vyžaduje odvahu investora a architekta nespokojit se s průměrem. „Stadiony uprostřed ničeho obklopené jen nekonečnými parkovišti, které ožijí na pár večerů v měsíci, se dlouhodobě ukazují jako neudržitelné,“ říkají v rozhovoru pro Hrot Michal Krištof a Ondřej Chybík ze špičkového architektonického studia Chybík+Krištof.

Sportovní byznysSportovní byznys

Největší hokejová hala světa? Pardubická aréna má zelenou, stavba může začít už příští rok

V Jihlavě jste dokončili moderní multifunkční arénu. Když se na ni dnes díváte s odstupem po završení několika let práce, je to spíš pocit úlevy, radosti – nebo už v hlavě vidíte věci, které byste v současnosti udělali jinak?

Ondřej Chybík: Když se na arénu dívám dnes, převažuje radost a úleva. Projekt takového rozsahu prověřuje trpělivost, organizaci i schopnost dlouhodobě udržet vizi a zároveň rychle reagovat kreativními řešeními. K tomu cítím i skvělou energii z diváků pokaždé, když přijedu a vstoupím dovnitř. Aréna se neustále proměňuje: nejen v průběhu roku, ale třeba během několika hodin se ledová plocha změní v tenisový kurt.

Michal Krištof: Cítím klid, zvědavost a zároveň odpovědnost. Aréna je při každé naší návštěvě opravdu trochu jiná, takže se vždy těším, jak se proměnila tentokrát. Novota a zájem místních zatím vůbec nevyprchávají – město arénu postupně absorbuje jako svou přirozenou součást. Z návštěvníků a fanoušků je často cítit i hrdost, a to je pro nás silný moment. Zároveň samozřejmě pořád sleduji a kontroluji, jestli naše řešení v každodenním provozu skutečně fungují.

České sportovní stavby dlouho platily hlavně za „účelové“. Máte pocit, že se to v posledních letech skutečně láme, nebo jsme pořád spíš na začátku cesty ke kvalitní sportovní architektuře?

Ondřej Chybík: Máme celou řadu sportovních staveb z dílny skvělých architektů. Ivan Ruller a jeho brněnská hala Rondo, plavecký areál v Podolí nebo příklady z první republiky jasně ukazují, že architektura a sport k sobě patří. To, že je jihlavská aréna první sportovní stavbou tohoto měřítka podle architektonické soutěže od revoluce, je zvláštní, ale dnes, když se podívám na to, kolik soutěží se aktuálně v Česku ročně koná, brzy bude mít celou řadu následovníků.

Michal Krištof: Funkčnost zůstává klíčová, ale dnes se naštěstí stále víc klade důraz na to, aby stavba nebyla bariérou, nýbrž přirozenou součástí města a jeho rytmu po celý rok. Zároveň by měla v divácích probouzet zvědavost, chuť podívat se dovnitř, vytvářet si s místem vzpomínky – a díky tomu se vracet.

Také umístění v dobré dostupnosti pěšky nebo MHD se ukazuje jako zásadní. Stadiony uprostřed ničeho obklopené jen nekonečnými parkovišti, které ožijí na pár večerů v měsíci, se dlouhodobě ukazují jako neudržitelné.

Umístění arény v Jihlavě navíc navazuje na dlouhou sportovní a kulturní tradici – místo na okraji historického centra místním patří už víc než sto let! Možnost vytvářet nové vzpomínky na místě, o kterém vám vyprávěli rodiče nebo prarodiče, to je podle mě něco nepřekonatelného.

SpolečnostSpolečnost

Aréna, která slyší na jméno Dukla. Jihlava má nový chrám sportu a emocí

Když se mluví o evropských či světových standardech, co to vlastně u sportovní haly znamená? Je to technologie, práce s publikem, městský kontext – nebo spíš odvaha investora chtít víc než jen funkční „krabici“?

Ondřej Chybík: Pro mě to není jen technologie nebo komfort pro diváky – je to komplexní přístup. Znamená to odvahu investora a architekta nespokojit se s průměrem. Znamená to číst místo, navrhnout jasné propojení s městem a snahu vytvořit stavbu, která může být součástí společenského života, a ne jen samostatným objektem vytrženým z kontextu.

Špičkové technologie jsou dnes samozřejmostí – diváci jsou nároční, a to je dobře. Zaslouží si intenzivní a pohlcující zážitek. Věřím, že stejně jako obří jumbotron (LED kostka nad ledem – pozn. red.) mají návštěvníci rádi i drobná světýlka z ručně litého skla, která jsme vložili do betonových zdí Horácké arény.

Kombinace nejmodernější technologie s tradičním řemeslem podle mě funguje nejlépe a dává návštěvníkům pocit, že každý detail je důležitý.

Dokončování projektu na poslední chvíli je vždy riziko – ale zároveň chápu tlak času a investora, realita velkých staveb je často komplikovaná.

Michal Krištof: Moderní technologie a pohodlí diváků, sportovců i umělců jsou dnes standardem. Stejně důležitá je pro nás kontinuita kulturní hodnoty a cit pro město. Stavba musí být přístupná, zapadat do svého okolí a žít s městem a jeho lidmi. Krabicím na periferii, které z centra vysávají život, už snad odzvonilo.

Vždy přemýšlíme, jak zachovat a navázat na existující odkazy – například při návrhu sportovního paláce Asllana Rusiho v Tiraně jsme zachovali původní halu z 60. let. Doplnili jsme k ní novou část, aby byla adaptována pro 21. století, aniž by ztratila svůj původní charakter a všem dobře známé průčelí.

I když náš návrh nebyl vítězný, stojíme si za vizí, že historické prvky a paměť místa jsou velmi cenné a lze je přeměnit v moderní zázemí splňující nejvyšší nároky dnešní společnosti.

Proč je podle vás důležité, aby byla sportovní stavba architektonicky hodnotná, i když ji lidé často vnímají hlavně skrze výkon, zápas nebo koncert?

Ondřej Chybík: Architektura vytváří rámec pro zážitek. Lidé přicházejí kvůli zápasu nebo koncertu, ale prostředí ovlivňuje, jak si ten moment zapamatují – jak se v něm cítí, co si odnesou, s kým ho sdílí. Dobrá architektura podporuje nejen výkon sportovců nebo umělců, ale také intenzitu prožitku diváků a jejich propojení s místem.

Drobné detaily – barva tribun, textura materiálů, zvuková akustika – mohou z obyčejného okamžiku udělat nezapomenutelný zážitek. Aby stavba vydržela a fungovala desetiletí, její kvalita je samozřejmě klíčová, ale pokud ji nebudou mít rádi návštěvníci, všechno ostatní je podružné.

Michal Krištof: Architektonická hodnota znamená, že stavba nabídne mnohem víc než jen naplnění základní funkce. Nejde jen o technický objekt, ale o součást městského života – o místo, kam lidé rádi chodí, orientační bod, kde se setkávají, symbol, na který jsou hrdí.

Dobře navržená stavba může propojit komunitu, stimulovat dění nejen uvnitř, ale i ve svém okolí, a stát se vyhledávaným místem, které obohacuje každodenní rytmus města, i když právě nehostí žádnou velkou událost.

Magazín HrotMagazín Hrot

Z křižovatky je opět náměstí. Architekti Chybík a Krištof proměnili brněnský Mendlák v živé srdce města

Sledujete dění kolem olympijské hokejové haly v Miláně, která se dokončuje doslova na poslední chvíli? Díváte se na to spíš s profesní nervozitou, pochopením, nebo s pocitem, že některé věci už by se u takové akce stávat neměly?

Ondřej Chybík: Okrajově to s profesní nervozitou sleduji. Mimochodem i v Jihlavě bylo předání mezi stavební firmou a městem do poslední chvíle napínavé. Nakonec vše dobře dopadlo, ale nemůžu nevidět paralely z podzimu.

Dokončování projektu na poslední chvíli je vždy riziko – ale zároveň chápu tlak času a investora, realita velkých staveb je často komplikovaná. I když se někdy bojuje na více frontách, zásadní je, aby výsledný prostor opravdu fungoval pro lidi, kteří ho budou denně využívat.

Michal Krištof: Ano, sleduji to a vůbec jim to nezávidím. I když situace vyvolává nervozitu, je vidět, že si nekladli malé cíle a nehráli na jistotu – chtějí postavit to nejlepší, co je dnes možné, i za cenu obrovského časového tlaku. Dokončování v takovém režimu je riziko, navíc k nim upírá zrak celý svět.

Jak vám zkušenost z Jihlavy změnila pohled na velké sportovní stavby? Je něco, co si z toho projektu nesete jako zásadní lekci pro další haly a stadiony?

Ondřej Chybík: Jihlava nám ukázala, že velké stavby nejsou jen o nápadech a kráse, ale hlavně o procesu a spolupráci – mezi investorem, architekty, městem a technickým týmem. Pro mě je nejdůležitější, že aréna opravdu funguje pro každodenní život města – že není jen statickým objektem, ale prostředím, které ovlivňuje emoce a zážitek všech návštěvníků.

Michal Krištof: Projekt v Jihlavě mi ukázal, jak složitá je koordinace velkého týmu a jak zásadní je komunikace mezi všemi stranami – od investora přes projektanty až po technický tým. Je neuvěřitelné, kolik rozhodnutí a drobných detailů ovlivní výsledný komfort a funkčnost stavby.

Naučil jsem se, že i při velkém a složitém projektu je možné udržet koncepci a zároveň flexibilně reagovat na nečekané situace – a to je lekce, kterou si odneseme do všech dalších návrhů.

Krabicím na periferii, které z centra vysávají život, už snad odzvonilo.

A úplně osobně: jaký máte vztah ke sportu vy sami? Sledujete olympiádu spíš jako architekti, fanoušci, nebo prostě jako diváci – a je nějaký sport nebo český tým, kterému budete letos fandit o něco víc?

Ondřej Chybík: Díky naší jihlavské zkušenosti daleko více sleduji hokej. Je to dáno i tím, že můj malý syn byl úplně poprvé na hokejovém zápase právě v nově otevřené aréně a hokej naživo mu učaroval. Takže se teď díváme spolu i v televizi a společně také budeme fandit našemu nároďáku. Také se rád dívám na sjezdové lyžování, protože k němu mám od dětství sám blízko.

Michal Krištof: Od mala mě ke sportu vedli rodiče, hlavně táta. Od malička jsme s bráchou hrávali fotbal a otec byl po dlouhá léta zároveň naším trenérem. Kromě toho mám rád běžky, kolo a běh.

Díky vztahu ke sportu mě vždy zajímaly také sportovní stavby, atmosféra a zážitky ze stadionů, ať už fotbalových nebo hokejových. Kdykoliv mám možnost vycestovat a podívat se na nějaký zápas, tak ji neodmítám.

Letos se opět děje hodně – mistrovství ve fotbale, hokeji a olympiáda, máme se na co těšit. Kromě toho, jako Čecho-Slovák, mám vždy minimálně dvě želízka v ohni, takže šancí na fandění je opravdu hodně. Snad přijdou i nějaké úspěchy. (smích)