Nízká porodnost a stárnutí populace oslabují personální základ evropských armád. NATO naráží na nedostatek vojáků i civilního personálu
Foto: Armáda ČR (oficiální PR)
Málo lidí, málo vojáků
NATO má demografický problém. Nízká porodnost začíná ohrožovat obranyschopnost Evropy
Rodí se málo dětí, a to se v posledních letech stalo jedním z nejzásadnějších faktorů, které budou formovat vojenskou, ekonomickou i geopolitickou rovnováhu ve světě. Evropské země v NATO se potýkají s dlouhodobým demografickým úbytkem, který postupně proniká z oblasti sociální politiky do samotného jádra bezpečnostního plánování. Zatímco obranné ambice aliance rostou, demografie začíná omezovat jejich praktickou realizovatelnost.
Redaktor junior
Posledních pár desítek let byla nízká porodnost vnímána jako problém zatěžující především státní rozpočty nebo trh práce. V poslední době se však problematika stále častěji objevuje i v debatách o obraně.
Armády zkrátka nelze budovat a udržovat bez dostatečného personálu v produktivním věku. Podle serveru Newsweek se většina evropských států NATO nachází hluboko pod hranicí prosté reprodukce obyvatelstva (zhruba 2,1 dítěte na ženu).
Tento trend není krátkodobý ani cyklický, ale strukturální. Nízká porodnost – a s ní i stárnoucí populace – ztěžují nábor nejen do ozbrojených složek.
Demografický vývoj se dnes nejviditelněji projevuje v oblasti personálních stavů. Analýza webu The National Interest upozorňuje, že NATO jako celek naráží na „mezeru v lidských zdrojích“ – rozdíl mezi plánovanými vojenskými kapacitami a reálným počtem dostupného obyvatelstva.
Téměř všechny evropské armády mají potíže s náborem i udržením vojáků. Dlouhé období relativního míru vedlo k tomu, že vojenská služba se vytratila z běžných kariérních úvah mladých lidí. Tento odstup mezi vojskem a civilní sférou zesiluje dopad demografického útlumu.
Ani výrazné navyšování obranných rozpočtů situaci samo o sobě neřeší. V průměru dnes členské státy NATO vydávají více než třetinu obranných rozpočtů na lidské zdroje, přesto se nedaří naplnit plánované stavy. Výsledkem je strukturální napětí: technika a schopnosti rostou rychleji než počty lidí, kteří je mají obsluhovat.
Téměř všechny evropské armády mají potíže s náborem i udržením vojáků.
Na lednové konferenci v litevském parlamentu zaznělo, že nízkou porodnost nelze chápat pouze jako důsledek ekonomických překážek nebo nedostatečné rodinné politiky. Řada řečníků upozorňovala na to, že jde o projev hlubší hodnotové a společenské proměny evropských zemí.
Přibývá bezdětných domácností, vztahy jsou méně stabilní a rodičovství je stále častěji vnímáno jako individuální volba s vysokými náklady. Technokratická řešení tak narážejí na limity, které nelze překonat pouhými finančními pobídkami.
Konkrétní dopady demografického útlumu se liší podle národního kontextu, ale společný problém je patrný napříč aliancí. V případě Německa se ambiciózní obranné plány střetávají s nízkým zájmem o vojenskou službu.
Přes deklarované cíle posílit ozbrojené síly zůstávají plánovaná navýšení personálu omezená a armáda je dlouhodobě přetížená.
Ambiciózní rozpočty a modernizační programy nemohou samy o sobě zajistit dlouhodobou udržitelnost vojenských kapacit.
Norsko disponuje univerzálním systémem branné povinnosti, přesto však naráží na limity vyplývající z nízké populace a vysoké fluktuace. Krátká délka služby ztěžuje udržení zkušeností a kontinuity v jednotkách, což se projevuje při snahách o rozšiřování sil.
V Itálii se demografický tlak kombinuje s nízkou atraktivitou vojenské služby. Podle vyjádření nejvyšších představitelů armády se stavy pohybují na hraně funkčního minima a nábor je dlouhodobě problematický.
Černochová: Armádě bude v rozpočtu 21 miliard chybět, změny smlouvy k F-35 jsou nereálné
Povinnou vojenskou službu dnes v rámci NATO uplatňuje Dánsko, Estonsko, Finsko, Řecko, Lotyšsko, Litva, Norsko, Švédsko a Turecko. Letos se k nim přidalo také Chorvatsko, kde přibližně 1 200 mladých mužů v lednu obdrželo povolávací rozkazy k dvouměsíční vojenské službě.
Zkušenosti států, které se snaží porodnost zvyšovat prostřednictvím rozsáhlých rodinných politik, ukazují, že finanční pobídky a sociální programy mohou zmírnit některé bariéry, ale samy o sobě trend neobrátí. Dlouhodobé projekty přinášejí pouze dílčí zlepšení, ale nikoli návrat k reprodukční úrovni.
Demografický vývoj tak zůstává jedním z nejobtížněji řešitelných strukturálních problémů nejen pro obranu aliance, ale i pro evropskou ekonomiku.
Pro oblast obrany to znamená, že ani ambiciózní rozpočty a modernizační programy nemohou samy o sobě zajistit dlouhodobou udržitelnost vojenských kapacit, pokud se zmenšuje počet lidí, kteří je mají tvořit.
