Atomový reaktor pro přenos tepla Experiment 2, umístěný v Experimental Breeder Reactor-I, Arco, Idaho
Shutterstock.com
Jádro znovu v kurzu: Investoři věří malým reaktorům, realita výroby je složitější
Jaderný průmysl je uprostřed renesance: staré elektrárny se opravují a do mladých firem tečou peníze. Jen během několika posledních týdnů roku 2025 vybraly jaderné startupy 1,1 miliardy dolarů. Sázka je v jádru jednoduchá: investoři věří, že menší reaktory uspějí tam, kde se velké projekty v posledních letech zadrhávaly.
msk
Klasické reaktory jsou megastavby. Nejnovější bloky postavené v USA – Vogtle 3 a 4 v Georgii – spolykaly desítky tisíc tun betonu, používají palivové soubory vysoké 14 stop a každý dodá přes 1 gigawatt elektřiny. Jenže tahle „velká liga“ má cenu: oba bloky nabraly osm let zpoždění a rozpočet jim utekl o víc než 20 miliard dolarů.
Malé reaktory, velký slib
Nová vlna startupů tvrdí, že zmenšením reaktoru obejde oba tradiční průšvihy – čas i peníze. Chcete víc výkonu? Přidáte další reaktor. Výroba má navíc připomínat sériovou produkci: čím víc kusů, tím lepší procesy, tím nižší náklady. Jak velký tenhle efekt ve skutečnosti bude, experti teprve zkoumají – přesto na něj dnešní jaderné startupy spoléhají. A to alespoň v tom smyslu, že přínos bude „větší než nula“.
Jenže masová výroba není kouzelné slovo, které vyřeší všechno. Příběh Tesly ukázal, jak bolestivé může být dostat se k profitabilní produkci ve velkém – a to i v automobilovém průmyslu, kde USA pořád mají výrazné know-how. Jaderné startupy takové zázemí podle Milo Werner z investiční společnosti DCVC nemají. „Mám řadu přátel, kteří pracují v jaderném supply chainu, a dokážou vyjmenovat pět až deset materiálů, které už ve Spojených státech prostě nevyrábíme,“ řekla Werner serveru TechCrunch. „Musíme je kupovat v zahraničí. Zapomněli jsme, jak se vyrábějí.“
Werner přitom mluví z pozice člověka, který výrobu zažil zblízka: před investováním vedla v Tesle zavádění nových produktů a předtím dělala totéž ve Fitbitu, kde pro firmu rozjížděla čtyři továrny v Číně. Dnes kromě role partnerky v DCVC spoluzaložila NextGen Industry Group, která se věnuje prosazování nových technologií ve výrobě. A její diagnóza je dvojí: první bariérou bývá kapitál, protože továrny jsou drahé – jenže u jádra to teď podle ní problém být nemá. „Teď jsou kapitálem doslova zaplaveni,“ říká.
Nechybí peníze, chybí lidé a „svalová paměť“
Druhá bariéra je horší: lidský kapitál. „V USA jsme vlastně 40 let pořádně nepostavili žádné průmyslové provozy,“ upozorňuje Werner. Výsledek? Ztráta „svalové paměti“. „Je to, jako kdybychom deset let seděli na gauči, koukali na televizi, a pak si druhý den řekli, že uběhneme maraton. Není to dobré,“ popsala. Po dekádách offshoringu chybějí lidé, kteří umějí továrny nejen postavit, ale i řídit – od mistrů výroby přes vedoucí směn až po CFO a členy představenstev. Podle Werner ve Spojených státech takoví lidé existují, jen jich není dost „v potřebném kvantu“, aby všechny firmy dokázaly obsadit týmy zkušenými profesionály.
Naděje podle ní leží ve způsobu, jakým řada startupů – jaderných i nejaderných – začíná: první verze produktů staví co nejblíž technickému týmu. To zkracuje cyklus zlepšování a „přitahuje výrobu blíž k USA“. A investoři chtějí vidět ještě jednu věc: modularitu. „Opravdu se opřít do modularity je pro investory velmi důležité,“ říká Werner. Firmám umožní rozjet malé objemy dřív, sbírat data z výroby a postupně dokazovat, že se proces zlepšuje. Jen je potřeba počítat s tím, že „učení výrobou“ není sprint. I když firmy často předpovídají, jak rychle s každým dalším kusem zlevní, realita může být pomalejší: „Často to trvá roky, třeba desetiletí,“ uzavírá Werner.
