Monika Kalivodová
Tomáš Novák, magazín Hrot
Executive
Rozhovor
Chceme dát dětem a rodinám šanci na nový začátek, říká šéfka Nadace Moneta Clementia
„Nesoudit rychle a dát lidem naději, že bude lépe.“ To je jakési moto, kterým se řídí Monika Kalivodová. Z bankovní analytičky, která řešila restrukturalizace úvěrů, se stala spolutvůrkyní nadace měnící lidské osudy. V rozhovoru pro magazín HROT mluví o tom, jak vznikla Nadace MONETA Clementia, jaké lidské příběhy ji nejvíc zasáhly a proč považuje pomoc dětem, studentům a rodinám v krizi za investici do celé společnosti.
redaktor
Proč vznikla Nadace MONETA Clementia?
Původní myšlenka vznikla během covidu, kdy jsme v Monetě po ukončení úvěrových moratorií hledali řešení pro klienty, kteří se vlivem pandemie ocitli v potížích se splácením. Během prezentace projektu zazněla klíčová otázka: Co dělat s těmi, kteří se bez vlastního zavinění dostali do naprosto bezvýchodné situace a u nichž odklady či snížení splátek už nepomohou?
Právě tehdy padlo rozhodnutí založit nadaci, která by v těchto výjimečných případech mohla dluhy odpouštět. A zároveň bylo stanoveno, že o žádostech nebude rozhodovat banka, ale nezávislá správní rada, aby byl celý proces skutečně nestranný.
Kdy se nadace začala rozšiřovat i na další oblasti pomoci?
Po roce fungování jsme otevřeli debatu, kam chceme dál směřovat. A tak jsme rozšířili činnost o podporu sociálně znevýhodněných dětí, nejprve prostřednictvím dětských domovů a postupně i na základě přímých žádostí.
Následně jsme přidali podporu neziskových organizací a navázali strategická partnerství. Nejnovějším krokem je stipendijní program pro studenty vysokých škol – nejen pro ty sociálně znevýhodněné, ale i pro studenty, jejichž rodiny si nemohou dovolit financovat studium mimo domov.
Jak velký je dnes rozsah vaší pomoci?
Příští rok oslavíme pět let existence, takže jsme stále relativně mladá nadace, ale objem poskytované pomoci už dosahuje zhruba 39 milionů korun ročně. Přibližně 15 milionů směřuje ke klientům banky, významná část putuje sociálně znevýhodněným dětem a postupně roste také objem stipendií, která jsou zatím v pilotní fázi. Zbytek tvoří podpora neziskovým organizacím a další projekty. Nadace tak dnes už není zaměřena pouze na klienty banky, ale představuje širší a komplexní platformu systematické pomoci.
Co je vlastně základní filozofií, která všechny tyto projekty spojuje? Na první pohled totiž nemusí být úplně zřejmé, co je tím hlavním pojítkem.
Pro mě je to „šance na nový začátek“. A když se podíváte napříč všemi oblastmi naší pomoci, platí to úplně ve všech případech.
U klientů, kteří se ocitli v bezvýchodné finanční situaci a kterým odpustíme dluh, jde o obrovský restart. Velmi často totiž samotný dluh není hlavním problémem, bývá spíše důsledkem nějaké tragické nebo náročné životní události. A to, že jim někdo podá pomocnou ruku a dá najevo, že v tom nejsou sami, má obrovský psychologický efekt.
Stejné je to u sociálně znevýhodněných dětí. Dítě, které si nedokáže představit, že by jednou mohlo studovat vysokou školu – třeba medicínu –, protože ví, že si to jeho rodina nemůže dovolit a zároveň kvůli náročnosti studia nebude mít možnost si výrazně přivydělávat, najednou získá podporu. Tyto děti často žijí v pocitu, že nikoho nezajímají. A u dětí z dětských domovů to bohužel bývá mnohdy doslova pravda – často o ně nejeví zájem ani vlastní rodiče.
A najednou zjistí, že jejich příběh někoho zajímá, že někomu záleží na jejich budoucnosti. Navíc to většinou není jednorázová pomoc, ale dlouhodobá podpora na několik let. To všechno dodává pomoci nejen finanční, ale i velmi silný lidský a psychologický rozměr.
Takže podle mě jde opravdu o šanci na nový začátek – pro klienty, děti i studenty.
Monika Kalivodová
Tomáš Novák, magazín Hrot
Když se ohlédnete za všemi příběhy, kterými jste za ty roky prošla, je nějaký, na kterém vám osobně opravdu záleželo? Kde jste cítila, že jste byla víc než jen hodnotitelkou žádosti?
Upřímně bych řekla, že mi záleželo na všech. Tím, že nerozhodujeme abstraktně, ale o konkrétních lidech, známe jejich situaci, čteme jejich vyjádření, jejich dokumenty, často i lékařské zprávy... Od toho se nedá osobně odpojit. Stanete se součástí příběhu, chcete, aby to dobře dopadlo – nebo alespoň férově. To nejde dělat úplně bez emocí.
Stane se vám, že vás nějaký příběh třeba i zpětně konfrontuje s vlastním pohledem či rozhodnutím?
Ano – a právě tyto momenty si člověk zapamatuje nejvíc. Někdy si uděláte rychlý úsudek, a pak vás realita velmi tvrdě doběhne. Typicky ve chvíli, kdy si řeknete, že to s daným příběhem možná není až tak vážné – a za chvíli vám přijde třeba úmrtní list. To vás uzemní.
Jsou to momenty velké sebereflexe, kdy si uvědomíte, jak snadno má člověk tendenci soudit. My se tomu snažíme vědomě bránit. Naším úkolem není hodnotit, proč se někdo nepojistil nebo co měl udělat jinak, ale pochopit skutečnou podstatu jeho situace – a pokud je žádost oprávněná, pomoci.
Zažíváte i opačné momenty, které vám dávají radost?
To jsou ty nejhezčí chvíle. Třeba když někomu pomůžeme se zděděnými dluhy a následně mu v rámci stipendijního programu schválíme podporu na vysokou školu. Nebo když klientovi odpustíme dluh a zároveň mu doporučíme program pomoci sociálně znevýhodněným dětem – a on ho skutečně využije. V takových momentech vidíte, že se s člověkem potkáváte v různých etapách jeho života a že individuální pomoc může mít opravdový dopad.
Monika Kalivodová
Tomáš Novák, magazín Hrot
Jak je to se sledováním osudů lidí, kterým pomůžete?
U klientů skupiny MONETA, kterým odpouštíme dluhy, je obvykle necháváme, aby dál žili svůj život. Už samotné posouzení žádosti je velmi důkladné, přísnější než při schvalování úvěru, a uspěje zhruba 25 % žadatelů. K zamítnutým žádostem se ale někdy s odstupem vracíme. Pokud zjistíme, že se situace žadatele výrazně zhoršila, dokážeme ho sami oslovit a případ znovu otevřít.
U dětí a stipendistů je kontakt přirozenější. Se studenty jsme ve spojení po celou dobu jejich studia a děti z dětských domovů často potkáváme opakovaně – jednou kvůli školním pomůckám, jindy kvůli autoškole nebo studijním kurzům. Ale naším cílem není někoho kontrolovat. My dáváme šanci. A otevřeně říkáme, že i když se podaří změnit životní dráhu jen jednomu dítěti ze sta, má to obrovský smysl.
Někteří kritici říkají, že taková pomoc není potřeba, protože vzdělání je v Česku bezplatné a děti z dětských domovů má řešit stát. Proč to podle vás nestačí?
Bezplatné vzdělání samo o sobě nestačí. Dětí v ústavní péči je hodně a jejich situace bývá často mnohem složitější, než si veřejnost myslí. Většina z nich nejsou sirotci, ale děti odebrané z rodin, které si nesou trauma a složité životní zkušenosti.
Dětské domovy dělají, co mohou, ale mají omezené kapacity i finance. Často nemohou zaplatit třeba dojíždění na školu mimo město, autoškolu, dražší studijní pomůcky nebo odborné kurzy. Přitom právě tyto věci rozhodují o tom, jestli má dítě šanci uspět.
Podobné je to ve zdravotní oblasti. Základní péče je sice hrazená, ale rovnátka, specializované zákroky nebo psychoterapie už jsou finančně velmi náročné. Jen letos jsme věnovali zhruba 9,5 milionu na podporu sociálně znevýhodněných dětí, z toho přibližně 2 miliony na psychologickou a psychoterapeutickou péči.
Monika Kalivodová
Tomáš Novák, magazín Hrot
Jsou sociálně znevýhodněné děti zranitelnější než běžná populace?
Ano, výrazně. Často jsou víc vyčleněné a bez opory. Paradoxně některé děti z dětských domovů mají aspoň určitou komunitu a strukturu, což jim dává základní pocit bezpečí. Horší situace bývá u dětí, které jsou sociálně vyčleněné například z důvodu uvěznění nebo úmrtí jednoho z rodičů. Často jsou vychovávány příbuznými, kteří na to nemají sílu ani prostředky. Tyto děti se stěhují, mění školy, ztrácejí stabilitu a sociální vazby. Nemají oporu doma ani v kolektivu a velmi často zůstávají na všechno samy. Chybí jim stabilita doma, ve škole i v komunitě. Psychicky je to pro ně extrémně náročné, a proto jim chceme pomáhat.
Nejste psycholožka ani sociální pracovnice a sama jste říkala, že čtení oněch příběhů je někdy hodně těžké. Jak se vám daří pracovat s emocemi?
Máte pravdu. Profesí jsem analytička. Řídím rizika, v Monetě mám zodpovědnost za pohledávky. Prakticky celý tým pracující v nadaci vzešel z kolegů z banky, tedy z prostředí, kde se pracuje s čísly, s procesy, s kontrolou, ne s emocemi.
V nadaci jsme začali zpracovávat konkrétní lidské příběhy a diskutovat o nich. Na poradách občas ukápla i slza, což bylo na začátku vlastně dost „terapeutické“ – říkali jsme si, jak se krásně vypláčeme a uleví se nám.
Jenže po roce, roce a půl jsme si začali uvědomovat, že to vůbec není v pořádku. Že si ty příběhy nosíme domů. Že tím žijeme. Že to ovlivňuje naše nálady, naše rodiny. U mě třeba nastal moment, kdy jsem si uvědomila, že jsem prostě smutná. Ne jeden den, ale dlouhodobě. A říkala jsem si: Proč vlastně? A došlo mi, že je to právě z těch příběhů, z té intenzivní konfrontace s lidským neštěstím, na kterou jsme nebyli vůbec připravení.
Co jste s tím udělala?
Kolektivně jsme si přiznali, že se něco pokazilo, a pozvali jsme si odbornici, která poskytuje supervize zdravotním sestrám, sociálním pracovníkům a záchranářům. Nikdy by mě nenapadlo, že bude potřeba nějaká specifická péče i o nás. Že nestačí mít nastavené procesy a rozpočet, ale že je potřeba pracovat s tím, co to dělá s vámi jako s člověkem.
Dnes jsme už jinde. Víme, jak s emocemi pracovat, jak si nastavovat hranice. I složení týmu jsme postupně trochu upravili – když jsme ho rozšiřovali, přibrali jsme člověka z neziskového sektoru, aby to nebyli jen „bankéři“, aby tam byl někdo, kdo má zkušenosti s těmito situacemi přirozeně zažité.
Povídal jsme si, jak rychle nadace vyrostla – od prvního nápadu a zadání po dnešní stav s několika oblastmi pomoci. A z toho, co teď vyprávíte, mám pocit, že jste v ní za ty roky hodně vyrostla i sama...
Děkuji. Myslím si, že ano. Jednak v rovině práce s emocemi, jednak v tom, jak vnímám svět a co považuju za důležité. Člověk si začne mnohem víc vážit věcí, které dřív bral jako samozřejmé. Jsou to možná klišé, ale když to vidíte denně na konkrétních lidských osudech, váš hodnotový žebříček se opravdu změní.
V oblasti řízení rizik bývá pohled často černobílý. A já jsem taková byla taky. Buď něco tak je, nebo není, mezistupně mě moc nezajímaly. Práce pro nadaci mě naučila, že škála reality není černobílá.
A to je možná největší posun – že už nesoudím tak rychle. Snažím se mnohem víc shánět informace, dívat se na věci zeširoka, nedělat si názor po první větě, jednom článku nebo dojmu. Nadace mě naučila právě toto – nesoudit zkratkovitě.
Jaké jsou vaše další plány v rámci směřování nadace a filozofie Monety?
Chceme pokračovat v tom, co se dlouhodobě osvědčuje – v podpoře klientů banky, zaměstnanců a jejich aktivit, sociálně znevýhodněných dětí i stipendiích. Zároveň ale nechceme být jen pasivním „přeposílačem peněz“. Více se proto věnujeme i tématům, kde cítíme potřebu otevírat společenskou debatu.
Jedním z nich je kampaň s pracovním názvem „Smrt je tabu“. Smrt je u nás pořád silně tabuizovaná, doma se o ní nemluví a lidé se na ni nepřipravují. Naším cílem není strašit, ale otevřít prostor pro racionální a lidskou debatu o tom, že je normální se na tuto životní situaci alespoň základně připravit.
Související články
